Pojď blíž: Bienále Ve věci umění 2020

⟶ Účastnice a účastníci
⟶ Informace a lokality

Může umění zprostředkovat zkušenost napříč třídou, pohlavím nebo kulturou? Je možné emocionálně či sensuálně prožít zkušenost někoho, s kým jinak nemáme vůbec nic společného? Je možné vstoupit do zážitku, který je nám ze své podstaty cizí, protože pocházíme z jiného sociálně-kulturního prostředí a máme jinou zkušenost? Výstavou se prolínají děje, které se přímo či nepřímo dotýkají nás všech a jsou univerzální, avšak zároveň neskrývají a často i zdůrazňují, že vycházejí ze zkušenosti, jež je kulturně, ekonomicky, sociálně podmíněná. To vše se děje s vědomím, že prostor galerie či muzea některé typy zkušeností tradičně upřednostňoval, jiné vytěsňoval.

Svět umění a kultury není nevinný. Je vytvářen společenskými podmínkami, v nichž se realizuje a rozvíjí. Zrcadlí mocenské, ekonomické a genderové vztahy, geografickou pozici, národní identitu, dominanci kulturních center (jejich institucí a ideologií), uměleckého trhu či kritérií mainstreamových médií. To všechno jsou síly, které umění formují a s nimiž se umění zároveň kriticky potýká. Výstava Pojď blíž se s nimi vyrovnává pomocí alternativních taktik, jejichž základ je emocionální a inkluzivní. Inspirací pro toto uvažování může být pozice třetího, hledání alternativy ke světu, který nabízí jen dvě proti sobě jdoucí pozice, jako tomu bylo v období studené války v případě Hnutí nezúčastněných, v často skloňované třetí cestě, v případě třetího genderu nebo časopisu Third Text [Třetí text]. Konkrétním příkladem takového „hlasu třetího“ na poli umění může být postavení sociálního realismu v Indonésii a na Filipínách. Tam se sociální realismus ocitl v pozici zakázaného uměleckého směru, zatímco západní abstraktní a konceptuální umění sloužily autoritativním režimům jako mimikry jejich prozápadní a demokratické orientace. Podobné historické příklady jsou v příkrém rozporu s místní východoevropskou zkušeností, jež po roce 1989 označkovala realismus jako neživou režimní propagandu a za jedinou hnací sílu univerzálních dějin považuje západoevropské avantgardní umění. Díky podobným „třetím hlasům” se hodnoty, v nichž jsme byli vychováni, komplikují, ne-li rozpadají. Duch naší doby vyvstává z podobných rozporů. Zjevuje se v rozpadajících se vztazích starého světa, v jizvách, které se vrývají do naší přítomnosti. Tyto jizvy nejvíce přibývají na okraji, který se však dnes již nachází všude kolem nás, i v samotném středu, včetně hlavních měst bývalých západních civilizačních center. Berou na sebe podobu rasové diskriminace, ekologické krize, neschopnosti společně čelit uprchlické krizi či virové pandemii. Vizuální obrazy zprostředkovávají popsané změny zcela bezprostředně, zvláště pokud je sdílí nejen racionálně, ale plnoprávně také na úrovni emocí. A umělecká hnutí, které na to reagují, například přehodnocením realismu na úrovni jazyka umění (sociální realismus, neorealismus, cinema vérité, fukei-ron, Nový realismus, dokumentaristický realismus ad.) nejsou samoúčelná – vynořují se proto, aby otevírala nové způsoby vidění. (Tereza Stejskalová & Vít Havránek, kurátoři výstavy)